Ještě ne, český daňový poplatníku, ještě jsi stále nevypil ten svůj kalich hořkosti až do dna

Kategorie: Kauzy

Zde níže uvádím v pokračování mého článku „Šest dní, které otřásly kapsou českého daňového poplatníka, jak nám Babišova tzv. protikorupční vláda dala další lekci o tom, jak se dá ještě i na několikamiliardovém průšvihu dobre zarobiť.
V roce 2016, když se v Turecku uskutečnil pokus o vojenský puč 15.7.2016, který selhal, a turecká vláda tuto elektrárnu znárodnila, jednu z prvních věci, co tenkrát udělala, bylo, že nabídla české straně tuto elektrárnu s celkem logickým řešením nastalé situace, že Češi si převezmou tu elektrárnu a zároveň se zruší i ten turecký dluh za český úvěr, který znárodněním přešel na turecký stát. Tím bude naplněno opatření úvěrové smlouvy mezi ČEB a investorem v tom bodě, že když příjemce úvěru neplatí, banka má právo převést si tuto elektrárnu do svého majetku. Česká strana této příležitosti nevyužila, a mohu zaspekulovat, že kdyby tenkrát ČEB tu elektrárnu převzala na sebe, tak se tato dala prodat, odhaduji za 320 – 350 mil. EUR.
Jenže, tato vláda stále cítila, že by se na tomto kšeftě dalo ještě volačo zarobiť. A tak se čekalo 3 roky, kdy elektrárna stárla v Turecku a chátrala, a čekalo se, až se její cena sníží na minimum, aby se na tom, dalo ještě, jak jsem řekl, volačo zarobiť. Nemusím být kdovíjaký úspěšný podnikatel, abych věděl, že čím nižší cena, tím větší zárobok.
Do toho musím vložit ještě informaci, že se pak v roce 2019 uskutečnily tři společné pokusy české strany a tureckého držitele akcií – fondu TMSF tuto elektrárnu prodat. Jenže problém, proč se tenkrát elektrárna neprodala, byl ten, že se na prodej elektrárny stanovila minimální cena, kterou musel investor povinně zaplatit. Jak jsem již napsal ve svém předešlém článku, v Turecku zatím neuznávají evropské hodnoty a tak vše bylo průzračně čisté a podmínky soutěže byly veřejně známé. Cena byla rozdělena na dvě části, co z prodejní ceny zůstane Turkům, za to, že se o elektrárnu 3 let starali, a co dostane ČEB na konto kompenzace za nesplacený úvěr.
Ta elektrárna by se prodala, o tom není pochyb, kdyby se nechala otevřená soutěž, tedy kdyby mohl investor nabídnout, kolik uzná za vhodné a samozřejmě, elektrárnu by získala firma, která nabídne nejvíc. Nejslibnější bylo druhé kolo, kdy byly v soutěži tři zájemci, ale ani jeden z nich nebyl ochoten nabídnout minimální stanovenou cenu.
Kolik tedy se vlastně za tuto elektrárnu v roce 2019 chtělo? Turci chtěli 30 mil. EUR a pro českou ČEB se počítalo se 170 mil. EUR, tedy dohromady elektrárna s dolem za bratru 200 mil. EUR. Ale tato cena byla zřejmě stanovena příliš vysoko, co nikdo za ni nechtěl dát. Ale musím říci, že v Turecku ta soutěž byla férová na rozdíl od toho, co pak bude následovat v naší banánové kotlině.
Turecká přístup, to nebylo to pravé ořechové, aby se na tom dalo ještě volačo zarobiť. Tak se vymyslelo daleko sofistikovanější řešení, že další soutěž proběhne již v teritoriu evropských hodnot a nebudeme přece prodávat celou elektrárnu, aby si kdekdo mohl spočítat, kolik by ta přiměřená cena za ni mohla být, a to by se nám pak ještě mohl do soutěže přihlásit kdekdo, jak by to vypadalo?
Jádro toho dobrého nápadu, jak ještě volačo zarobiť, bylo, že my teď budeme prodávat jen pohledávku České exportní banky, ale ne celou elektrárnu s dolem. Tím do tohoto prodeje vložíme velkou dávku nejistoty a ta snad odežene ty, co by se do soutěže chtěli přihlásit, ale s kým se nepočítá, že by tu pohledávku měl dostat. A teď už při této soutěži na teritoriu evropských hodnot jako by se náhle prohlédlo a už žádné limitní ceny v soutěži potřeba nejsou. Ted´ už si zájemce může tuto pohledávku na 433 milionů EUR pořídit i za symbolickou korunu.
Aby bylo přece jenom pojištěno, že se do soutěže nepřichomýtne někdo, kdo tam nepatří, tak se vložila do soutěže tzv. pojistka. Já vysvětlím tu myšlenku, no to byste nevěřili, co jsou lidé schopni vymyslet za chytrosti, když se chtějí zmocnit peněz někoho jiného.
Když se v roce 2009 a 2010 připravoval projekt té důlní části elektrárenského komplexu Adularya, tak jedna německá firma provedla základní propočty těžby a přepravy uhlí a navrhla mechanismy. Tyto propočty zkontrolovala česká firma – Výzkumný ústav hnědého uhlí a nenašla nikde v propočtu žádný problém. Ta důlní část se dokončila někdy v konci roku 2015 a v podstatě kromě praní uhlí, které ani nebylo v rozsahu generálního dodavatele této části projektu, vše dobře při provozu zafungovalo.
Pak, když se připravovala v roce 2017 ta expertní zpráva ŠKODY Praha, jak jsem o ní mluvil v tom mém předešlém článku, tak vypracování části důlní dostala na starost jedna slovenská firma TSL Maden. Ta udělala ten svůj díl práce dobře, ale jednou věcí překvapila, že přepočítala kapacitu těžby uhlí a zjistila, že je to spočítáno špatně, že z jednoho lignitového pole neuživím oba bloky na plný výkon současně. A tak údajně na to, aby mohly jet oba bloky na maximální výkon, že je potřeba otevřít další důl D a ten vybavit plně těžební a přepravní technikou, bratru za 70 mil. EUR.
Takže zhruba k těm 56 mil. EUR za opravu dvou kotlů po Andritzi, je nutno přidat nepředpokládaných 70 mil. EUR na otevření dolu D. Je třeba však vědět, že tyto miliony EUR na otevření nového dolu, které pošly z přepočtu firmy TSL Maden, tedy slovenské firmy, která dnes již neexistuje, byly jen výsledkem použití jiných koeficientů při výpočtu. Kde je ta pointa? Že až ta správná firma bude mít tuto pohledávku v ruce, tak ta se jen vrátí k těm původním propočtům německé firmy ze začátku.
Ten však, kdo je v soutěži nevítaným hostem, ten asi bude počítat se těmi 70 miliony EUR navíc, což pak činí jeho cenu nekonkurenceschopnou. Chytré. Tak takto je to nachystáno a já vím, pro kterou českou firmu je to nachystáno, která se má stát tím šťastným držitelem pohledávky ČEB za Adularyí. Ale ta česká firma má tureckého partnera, který se pak stane tím skutečným majitelem elektrárny. Tak, jak česká firma zde lobuje u české vlády, tak ta turecká firma zase lobuje u té turecké vlády. Kolik bude mít vývar ta česká firma z tohoto jobu? To netuším. Ale v momentu, kdy ven prosákne, za kolik se prodala ta pohledávka ČEB za Adularyí, tak ta představa o vývaru už bude mít konkrétní kontury. Ta prodejní cena té pohledávky by neměla být nižší, než 110 – 120 mil. EUR.
Musím v tomto bodě dodat, že to, co v Turecku bylo jako čistá a férová soutěž, tak z toho se v rukou české vlády stalo 4. kolo soutěže tunelářů.
Kdyby si někdo naivně myslel, že po takovémto soustu, jak jsem ho tu popsal, ty protikorupční nadace Marvanové jen pasou, a že mi u dveří stojí fronta různých nadací s nabídkami, tak to se hodně mýlí. Je třeba mít na zřeteli, že všechny tyto protikorupční nadace jsou řízeny z jednoho místa, a to na Tržišti a tato vláda se po Vrběticích hřeje zřejmě na výsluní přízně právě na této adrese. Odtud mi žádný vlahý vír nezavane.
Omlouvám se, že mám takto spadeno na ty evropské hodnoty, ale já jsem dlouhá léta strávil právě v Turecku a dosud jsem si nepřivykl na to, že v té naší české banánové kotlině je za vším jen lež, podvod a pokrytectví tak, jak je to popsáno v těchto mých dvou článcích, a to je pro mě to ztělesnění těch pravých evropských hodnot, na které jsem si dosud ještě nezvykl.

Sdílej

POŽADUJEME PRÁVO A SPRAVEDLNOST NÁPRAVU STÁTNÍHO ZASTUPITELSTVÍ ODVOLÁNÍ NSZ PAVLA ZEMANA

Sdílejte tento příspěvek s vašimi přáteli. #ManifestIAV