Křivě obviněný odsouzen na 8,5 roku

Kategorie: Kauzy

Otec a partner křivě obviněný z domácího náslilí, které nebylo podloženo lékařskou zprávou ani nijak prokázáno. Jen na výslechu ženy. Otec 2 malých dětí odsouzen a nyní ve Valdicích. Podána Ústavní stížnost pro mnoho procesních vad: Ústavní stížnost

proti Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 01. 2019 č. j. 3 To 5/2019 – 2395, o zamítnutí stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pod č. j. 29 T 7/2016 – 2341

a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pod č. j. 29 T 7/2016 – 2341 o zamítnutí propuštění obžalovaného z vazby

Navrhovatel řízení před Ústavním soudem namítá porušení těchto ústavně zaručených základních práv a svobod:
– základní práva stěžovatele zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
– Právo na spravedlivý proces dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách,
– Právo na řádnou soudní ochranu podle článku 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
– Právo obžalovaného na vypořádání námitek plynoucí z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
– Právo obviněného na přednesení zjištění soudu u vazebního řízení plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
– Právo obžalovaného na presumpci neviny v trestním řízení plynoucí z čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
Úvodem uvádíme, že máme za to, že předchozí skutečnosti uváděné soudy pro ospravedlnění dalšího trvání zbavení osobní svobody obviněného ve vazbě už nepostačují a obžalovaný byl ve vazbě nepřiměřeně dlouho – téměř rok, což považujeme v rozporu s právem na spravedlivý proces a také tím byla porušena základní práva stěžovatele zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

I.

Rekapitulace – průběh řízení o rozhodnutí o ponechání nebo propuštění obžalovaného z vazby a stížnostní řízení.

Dne 9. 11. 2018 rozhodoval Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci u hlavního líčení pod sp. zn. 29 T 7/2016 o ponechání nebo propuštění obžalovaného (navrhovatele řízení před Ústavním soudem) z vazby.

Navrhovatel řízení před Ústavním soudem jako stěžovatel podal po oznámení rozhodnutí vazebního soudu stížnost proti usnesení.

Navrhovatel řízení před Ústavním soudem podal stížnosti proti rozhodnutí a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod č. j. 29 T 7/2016 – 7801 k nadřízenému stížnostnímu soudu a to k Vrchnímu soudu v Olomouci.

Stížnostní soud Vrchní soud v Olomouci rozhodl o stížnosti navrhovatele řízení před Ústavním soudem dne 28. 01. 2019 zamítnutím stížnosti usnesením č. j. 3 To 5/2019 – 2395.

Důkaz: 1) Rozhodnutí 1. stupně o vazbě
2) Stížnost
3) Rozhodnutí 2. stupně o vazbě

II.

Porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a podání návrhu v zákonné lhůtě

Stěžovatel tedy dále nad výše uvedené konstatuje porušení těchto ústavně zaručených základních práv a svobod:

1) Právo obžalovaného na spravedlivý proces dle článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod,

2) Právo obžalovaného na soudní ochranu podle článku 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,

3) Právo obžalovaného plynoucí z čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

4) Právo obžalovaného plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

5) Právo obžalovaného plynoucí z čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

6) Právo obžalovaného plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

Navrhovatel řízení před Ústavním soudem využil všechny možnosti, které stěžovatel mohl ve smyslu procesních prostředků podle podústavního práva k ochraně svých práv použít, a proto podává ústavní stížnost pro porušení základních práv a svobod v zákonné lhůtě dvou měsíců od oznámení posledního pravomocného rozhodnutí orgánu veřejné moci.

III.

Porušení ústavních práv navrhovatele na řádné vypořádaní námitek orgány činnými
v trestním a vazebním řízení

Navrhovatel si stěžuje, že orgány činné v trestním řízení porušili ústavní práva obžalovaného, kdy nevypořádali NOVÉ Námitky přednesené Stěžovatelem v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to námitky uvedené ve stížnosti podané obžalovaným proti rozhodnutí soudu prvního stupně v hlavním líčení o ponechání obžalovaného ve vazbě.

Stěžovatel ve stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně namítal, že:

„Nelze souhlasit s názorem soudu v prvním stupni o ponecháním obžalovaného na vazbě s odůvodněním, že se nic podstatného nezměnilo u situace obžalovaného, který je vazebně stíhán, neboť po určitém čase, a to zejména po uplynutí téměř ročné vazby jsou původní vazební důvody orgány činné již uplynutím značné doby od vzetí obžalovaného do vazby značně zeslabeny“.

Obžalovaný doplnil podanou stížnost o námitky, které získal na základě přezkoumání písemného usnesení od soudu prvního stupně.

„1) Obžalovaný proto nesouhlasí s rozhodnutím o jeho ponechání ve vazbě, a to z důvodu, že soud neodůvodnil v plném rozsahu nepřiznání obžalovanému uplatnění náhrady za vazbu za využití všech možností pro nahrazení vazby jinými opatřeními podle ustanovení § 73 trestního řádu, a rovněž i předběžných opatření.

2) Obžalovaný namítá dále proti rozhodnutí a odůvodnění výroků o ponechání ve vazbě, že je potřeba neustále přezkoumávat veškeré důvody vazby:

Nelze souhlasit s názorem soudu prvního stupně, kdy soud uvádí, že „nelze přezkoumávat samotné důvody, které v minulosti byly důvodem pro vzetí obžalovaného do vazby v průběhu dalšího trvání vazby“.

V tomto případě je však nutné posuzovat soudem všechny důvody, a to důvody které byly důvodem vzetí, nebo ponechání obžalovaného do vazby i v minulosti, neboť soud na tyto důvody i nadále u rozhodování o ponechání obžalovaného ve vazbě poukazuje i s tím, že se nic podstatného od posledního rozhodování o vazbě u osoby obžalovaného nezměnilo, a navíc i v usnesení o ponechání obžalovaného ve vazbě v bodech č. 15 a č. 16 přímo právě za pomocí těchto skutečností soud rozhodnutí odůvodňuje.

3) Nepoučení ohledně možnosti neúčasti

Soud, který rozhodoval vině a trestu obžalovaného dostatečně nepoučil obžalovaného o možnosti uplatnění jeho práva, a to neúčastnit se hlavního líčení osobně, kdy soud měl obžalovaného upozornit, že svoji osobní neúčast musí obžalovaný v přiměřené lhůtě soudu oznámit, a to bez podmínky nutnosti uvedení nějakého konkrétního důvodu, kterým obžalovaný omlouvá svoji osobní neúčast na hlavním líčení.

Je třeba v stížnostním řízení namítat i skutečnost, že soud neuvedl žádné okolnosti, kdy by obžalovaný svou neúčastí u hlavního líčení KONKRÉTNÉ zmařil soudu prokazování skutkových okolností a nebylo by tak možné bez osobní účasti obžalovaného ve věci provádět důkazy, nebo o věci podané obžaloby rozhodnout.

Neobstojí (s ohledem na práva obžalovaného dle trestního řádu a ústavních práv obžalovaného) odůvodnění soudu rozhodujícího o vazbě, který rozhodl a odůvodnil ponechání obžalovaného ve vazbě s tím, že obžalovaný neuvedl žádné závažné důvody, pro které se hlavních líčení v minulosti neúčastnil.

Totiž již ze samotného odůvodnění soudu, a to i bez případného dalšího hlubšího zkoumání podání poučení soudem obžalovanému již vyplývá, že soud nejdříve řádně nepoučil obžalovaného o jeho právech, které jsou mu garantované zákonem a Listinou základních práv a svobod v souvislosti s jeho účastí u hlavního líčení

Následně případná pochybení obžalovaného, kdy se k líčení opakovaně nedostavil, uložil soud obžalovanému neoprávněně k tíži a vzal obžalovaného do vazby, přičemž soud na základě tohoto pochybení obžalovaného ve vazbě i nadále ponechal.

Obžalovaný není za každou cenu povinen se osobně účastnit hlavního líčení. Obžalovaný má právo se nechat u líčení pouze zastupovat svým advokátem. Soud však je povinen ve smyslu ust. § 33 odst. 5 trestního řádu obžalovaného poučit o všech jeho právech, a to v plném rozsahu a zároveň mu umožnit tyto práva v trestním řízení i uplatnit, což zjevně v minulosti řádně neučinil.

Proto je nezákonné, a v rozporu s ústavními právy obžalovaného, aby právě skutečnost, že obžalovaný se neúčastnil hlavního líčení, a to osobně, byla tomuto obžalovanému dána k tíži, a aby byla důvodem pro jeho další ponechání ve vazbě. Ponecháním obžalovaného ve vazbě soud porušil ústavní právo obžalovaného na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a dále porušil práva obžalovaného nezákonným omezením svobody pohybu podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky.

4) Nevypořádané námitky obžalovaného

Obžalovaný namítá, že soud, který v prvním stupni nevypořádal všechny námitky podané obžalovaným, a to zejména prostřednictvím jeho advokáta, čímž byly zjevně porušeny práva plynoucí z trestního řádu a rovněž i ústavní práva u osoby obžalovaného, a to práva na spravedlivý proces.

Soud nevypořádal u dotčeného hlavního líčení, kdy nebyl přítomen obžalovaný právo obžalovaného na umožnění přítomnosti obžalovaného prostřednictvím videokonferenčního hovoru, plynoucí z ustanovení § 202 odst. 1 trestního řádu, přičemž o tomto právu měl soud řádně obžalovaného poučit podle § 33 odst. 5 trestního řádu, což zjevně neučinil.

5) Nepřiměřeně dlouhé trestní řízení

Obžalovaný namítá podle ustanovení § 145 odst. 2 trestního řádu skutečnost, že trestní řízení, jako celek trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, kdy jsou takto porušovány základní práva a svobody obžalovaného, a toto je rovněž i závažným důvodem pro propuštění obžalovaného z vazby.

Je nutno v tomto ohledu namítat skutečnosti, že obžalovaný má právo garantované čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod na projednání jeho věci v přiměřené době. Pokud však u posuzování zákonnosti dalšího trvání vazby obžalovaného přihlédneme k době která již uplynula od samotného zahájení úkonů trestního řízení a doby trvání prověřování a následného vyšetřování, které je v současné době ve fáze rozhodování o vině případném uložení trestu obžalovaného, tak je nutno konstatovat, že toto je zjevně v kolizi se základními právy obžalovaného na projednání trestní věci v přiměřené době podle práv garantovaných ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v rozporu s právy obžalovaného garantovaných čl. 6 odst. 1 Evropská úmluvy o ochraně základních práv a svobod.

Zbytečné průtahy ve vyšetřování a dlouze trvající proces je zjevně v kolizi s právem obžalovaného na spravedlivý proces, který je ukotven v mezinárodní úmluvě, kterou je Česká republika respektovat vázaná. Již toto samo o sobě je řádným důvodem pro propuštění obžalovaného z vazby“.

IV.

Navrhovatel jako Stěžovatel namítá, že ve vazebním řízení a ve své stížnosti uváděl řadu námitek, skutečnosti, argumentů a instituty nahrazující vazbu.

Tzv. „Bylo toho opravdu hodně“ – viz výše.

Na to nebylo stížnostním soudem reagováno vůbec.

Navrhovatel zásadně nesouhlasí s tím, že bylo stručně ze strany vrchního soudu tzv. stručně „odbyt“, tak že bylo uvedeno bez bližšího zkoumání, že řada námitek byla řešena v dřívějším rozhodování.

Stížnostní soud se také nevypořádal s tím, že už uplynul další čas, což bylo namítáno a s tímto se měl vypořádat. Měl se vypořádat s dalšími 3 měsíci, tedy s téměř rokem

Uvádíme, že ve smyslu judikatury Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 2208/13 nelze omlouvat delší trvání vazby důvody, které byli aktuální v době vzetí obžalovaného do vazby. “faktorem klíčovým pro posouzení důvodnosti dalšího trvání vazby je plynutí času. Konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání mohou během trvání vazby ztrácet na významu či přesvědčivosti a pro ospravedlnění dalšího trvání zbavení osobní svobody obviněného ve vazbě už nemusí postačovat. Již v rozhodnutí o předchozí ústavní stížnosti stěžovatele Ústavní soud uvedl, že obecně platí, že dlouhodobost trvání vazby snižuje s postupem času konkrétní relevanci jejího skutkového základu (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1242/13 ze dne 16. 5. 2013).

Máme za to, že předchozí skutečnosti pro ospravedlnění dalšího trvání zbavení osobní svobody obviněného ve vazbě už nepostačovali a ve vazbě byl nepřiměřeně dlouho – téměř rok.

Navrhovatel uvádí a namítá v této ústavní stížnosti proti nevypořádání stížnostních námitek soudem druhého stupně, kdy stěžovatel ve smyslu práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy má ústavní právo, aby stížnostní soud vypořádal všechny námitky stěžovatele, které souvisejí s rozhodováním soudu prvního stupně o ponechání stěžovatel e ve vazbě. Stížnostní soud se však námitkám v plném rozsahu nevěnoval a ve vyhlášeném usnesení o zamítnutí stížnosti obžalovaného proti jeho ponechání ve vazbě, tyto stížnostní námitky nevypořádal.

V.

Porušení ústavních práv navrhovatele řízení před Ústavním soudem na předestření všech zjištění soudu, které jsou předmětem rozhodování soudu prvního stupně o dalším trvání vazby obžalovaného

Navrhovatel řízení před Ústavním soudem si stěžuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně vazby v hlavním líčení, který nepředestřel obžalovanému všechna svá zjištění, které rozhodli o dalším ponechání obžalovaného vazbě, tak aby se tento obžalovaný mohl u vazebního zasedání ke všem zjištěním soudu vyjádřit a tyto zjištění vyvrátit a vazební důvody považované orgány činnými v trestním řízení tak následně zeslabit.

VI.

Porušení ústavních práv obviněného – ponechání obžalovaného ve vazbě s odkazem stížnostního soudu o rozhodnutí soudů o vazbě v minulosti

Ze strany navrhovatele je nutné namítat proti výrokům stížnostního soudu v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti s tím, že soudy již o vazbě rozhodovali v minulosti a v minulosti neshledal pochybení ústavních rozměrů v předešlých rozhodnutích soudů o pokračování vazby obžalovaného.

Stížnostní soud pochybil v rozhodnutí o pokračování vazby obžalovaného, neboť obžalovaný má zákonné právo plynoucí z podústavního práva, a to trestního řádu na to, aby o jeho žádosti a námitkách proti dalším trvání vazby bylo rozhodnuto na základě každé podané žádosti obžalovaného o propuštění z vazby, kterou podal ve smyslu trestního řádu. Orgány činné v trestním řízení jsou povinné přezkoumat důvody k propuštění obžalovaného vždy po podání žádosti, která splňuje zákonné náležitosti stanovené trestním řádem pro žádost o propuštění obžalovaného. Zcela chybně proto odůvodňuje stížnostní soud ponechání stěžovatele ve vazbě s tím, že soudy již v minulosti rozhodovali o pokračování vazby obžalovaného, přičemž vypořádali v minulosti zákonné normy pro takové rozhodnutí, přičemž v minulosti nebylo shledáno pochybení obecných soudů v rozhodování o vazbě obžalovaného ze strany Ústavního soudu.

Sdílej

POŽADUJEME PRÁVO A SPRAVEDLNOST NÁPRAVU STÁTNÍHO ZASTUPITELSTVÍ ODVOLÁNÍ NSZ PAVLA ZEMANA

Sdílejte tento příspěvek s vašimi přáteli. #ManifestIAV