Od zprošťujcího rozsudku po 15 let nepodmíněně ve věznici s ostrahou

Kategorie: Kauzy

Jmenuji se Pavel Koblížek, narodil jsem se a žil jsem ve Vysokém Mýtě.

V prosinci 2014 jsem se dostal spolu se svým bratrem Vlastimilem a našim kamarádem Jirkou do zcela zbytečného konfliktu s ochrankou diskotéky ve Vysokém Mýtě.
U vchodu jsme požádali ochranku, zda bychom nemohli nahlédnout dovnitř. Chtěli jsme se jen podívat, jestli jsou tam nějací známí, že bychom tam případně pobyli a strávili zde zbytek oslavy narozenin. Pokud ne, tak nemělo cenu platit vstupné, které se nám navíc zdálo zbytečně vysoké.
Ještě se nám nestalo, abychom s ochrankou měli v takové situaci probém, vždy nás pořadatelé pustili s tím, že v pohodě, když bychom zůstali, tak ať někdo přijde zaplatit.
Ochranka však trvala na zaplacení vstupného a nechtěla pustit ani jednoho z nás, aby obhlédl situaci. Měl jsem s sebou služební odznak strážníka městské policie, tak jsem jim ho ukázal, aby byli v klidu, že nejsme žádní gauneři a nemusí mít obavy, že by s námi byly nějaké problémy. Patrně to pochopili jinak a asi si to vysvětlili tak, že si skrz odznak děláme nárok na vstup bez placení. Nepochopitelně je to popudilo, vysvětlování bylo marné a když nám začali sprostě nadávat, tak jsme se otočili a šli jsme pryč.
Jirka vyšel ven, bratr mě podržel dveře tak, že stál už venku a dveře pustil, až když jsem vyšel já.
Bratr společně s Jirkou, šli za roh vykonat potřebu a já jsem na ně zůstal čekat před vchodem.
Za chvilku se z budovy vyřítili hoši z ochranky a začali na mě sprostě hulákat něco o tom, že jsem jim zamořil pepřákem klub a že volali policii. Šel z nich strach. Bylo vidět, že jsou připraveni na fyzické násilí.
Jako strážník MP jsem tyhle situace dobře znal, jezdili jsme k nim převážně až když už bylo po všem, někdy se obešly napomenutím a rozchodem zúčastněných, jindy některé účastníky s různě vážnými následky odvážela záchranka.
Až později jsem se dozvěděl, že můj bratr, asi proto, že byli takoví neurvalí, tak jim při východu z budovy zanechal na chodbě „pozdrav“ v podobě krátkého syknutí svého pepřového spreje v okamžiku, kdy jsem vycházel. Vůbec jsem si toho nevšiml.

Hulákání a sprosté nadávky pokračovaly, bratr ani Jirka se nevraceli, tak jsem před běsnící ochrankou začal ustupovat. Něměl jsem moc šancí a ani času.
Vzdoroval jsem jim, že o ničem nevím a ať si jsou vybírat to své vstupné a nechají mě být. Byli jak zběsilí, a začalo jít do tuhého, tak jsem jim řekl, ať mě nechají být, že mám zbraň a že s ní umím zacházet. To je popudilo ještě víc a vyrazili směrem na mě s tím, že „nemám machrovat a že mě, hajzla policajtskýho sejmou“.
To už jsem před nimi ustupoval s revolverem v ruce a když jejich útok nepolevoval, vystřlil jsem do vzduchu v domění, že se vzpamatují.
Oni naopak začali hulákat ještě víc, „ jen si nás zastřel, my se tě nebojíme, my tě sejmem, zkurvenej policajte“ a hnali mě dolů ulicí po chodníku. Nakonec na mě jeden z nich skočil a povalil mě na zem, zalehl mě a začal mě škrtit. Všechno to bylo strašně rychlé, snažil jsem se všemožně vyprostit. Když jsem zjistil, že se to asi nepodaří, dostal jsem strach, jejich agresivita byla značná. Vůbec jsem nevěděl, proč. Nakonec se mi ruku s pistolí podařilo vyprostit a dostat někam k nohám mezi nás a vystřelil jsem. Ten útočník se skulil a ten druhý za řevu „já tě zabiju, tys mě sejmul bráchu“ na mě ihned skočil. Už jsem na nic nečekal. Tak rozběsněné rváče jsem nikdy nezažil a tušil jsem, že bych z toho bez následků nevyvázl. Po výstřelu se ten druhý také skulil, sebral jsem se ze země a kleknul si vedle něj. V ten okamžik se přiřítil třetí hromotluk a kopl mě do obličeje tak, že jsem se odkutálel stranou. Tam jsem se jakž takž sebral a popolezl na trávník vedle chodníku a zůstal jsem tam. Zatím jsem vůbec nechápal, co se vlastně stalo, ale věděl jsem, že to je vážné. Tam ke mně nakonec přišel můj bratr a zůstali jsme tam, dokud nepřijela policie, které jsem odevzdal revolver a odvedli nás do auta. Byl jsem rád, že už jsme odtamtud pryč.

Po výslechu jsem byl předběžně obviněn z vraždy a byl jsem vzat do vazební věznice. Bratra tu noc po výslechu pustili domů a Jirka zmizel už tam nahoře někde ve tmě a nikdo o něm nic něvěděl. Až druhý den pro něj přijeli domů a po výslechu ho propustili. Nic o tom, co se událo, nevěděl.

Začalo vyšetřování a já jsem se teprve začal dozvídat jak to bylo a co ta ochranka byla zač.

Ten Roman, co přiběhl poslední a kopl mě do obličeje, se v tom honu opozdil, celou cestu telefonoval jejich otci, že jim policajt vystříkal klub pepřákem ať o tom přijede natočit reportáž. Jejich otec, Roman Svoboda starší byl kameraman krimi zpráv TV Prima.

Můj bratr toho moc neviděl. Když se vrátil zpoza rohu, já už jsem byl pryč. Jen slyšel z dálky strašné hulákání a křik a nevěděl, co se děje. Šel tím směrem a uviděl chumel lidí. Myslel, že vespod jsem já a že do mě buší, tak přiběhl a celou hromadu začal kropit pepřákem, aby je rozehnal. Pak si všiml, že sedím kousek níž na trávníku a jen koukám. Tak pochopil, že se spletl, přesunul se ke mě a zůstali jsme tam než pro nás přijeli.
Ten Roman se snažil toho prvního Radka, oživovat, ten ale bohužel na následky zranění zemřel, Lukáš utrpěl zranění a odvezli ho do nemocnice. Romanovi nic nebylo.

Mým obhájcem se stal advokát pan doktor Teryngel, kterého jsme oslovili jako zkušeného odborníka na trestní právo.
Vyšetřování bylo velmi pečlivé a podrobné. Mimo jiné i proto, že jsem byl příslušník městské policie a bývalý příslušník státní policie. Dříve jsem pracoval na kriminálce v Ústí nad Orlicí odkud jsem sám odešel k městské policii do Vys. Mýta.
Pan doktor Teryngel byl u všech úkonů vyšetřování a konstatoval, že vyšetřování probíhá naprosto profesionálně, a tak důsledně, jak se to prý už v dnešní době tak často nevidí. Všichni lidé byli na svém místě a perfektně spolupracovali. Vysoce hodnotil práci Policie, vyšetřovatelů, státního zástupce, soudních znalců. Pan doktor Teryngel nás průběžně informoval o výsledcích.

Již ten večer, kdy se vše odehrálo, rozpoutala TV Prima doslova štvanici na příslušníka městské policie, Pavla Koblížka, který „si měl vynutit vstup na diskotéku s pistolí v ruce a když mu by odepřen, tak vytáhl zbraň a začal kolem sebe bezhlavě střílet“. „Zavraždil u toho jednoho člena ochranky a jeho bratra vážně zranil, nebýt pohotového zásahu dalšího z nich, tak by je postřílel všechny“. Jen pár hodin po té události byla na obrazovkách zveřejněna moje fotografie s plným jménem, detailním popisem kdo jsem a co dělám, samozřejmě jsem byl ihned označen za vraha. Takové a jim podobné lži byly denně na programu krimi zpráv a to bez ohledu na to, že vyšetřování ještě vůbec ani nezačalo.
Vysvětlení pro takovou naprosto agresívní, neobjektivní a lživou kampaň byla skutečnost, že přímými účastníky všech těch nešťasnéhých událostí byla rodina Svobodových, respektive ti tři bratři.
Tato televizní štvanice trvala po celou dobu vyšetřování a neustále v ní byly opakovány naprosto neobjektivní a lživé informace. Dá se říct, že štvanice trvá dodnes, naposled následovala po reportáži o uzavření smlouvy mezi Vězeňskou službou ČR a Českou poštou o využití pracovních kapacit trestanců přímo v areálu věznice ve Stráži pod Ralskem, ve které jsem hovořil na kameru.

Během vyšetřování jsem ve svých výpovědích neustále opakoval to samé, jak mě bratři Svobodovi napadli cca 300 m od vchodu na jejich akci, kde v podstatě dávno neměli co dělat. Svobodovi argumentovali s tím, že mě chtěli jen zadržet do příjezdu policie, abych neutekl. Ve skutečnosti, dnes mám pocit, že to mohlo být vlastně i kvůli tomu, aby stačil dojet jejich otec a natočil doslova přímý přenos o tom, co provádí městský strážník jeho synům.
Vůbec jsem nechtěl utéct. Není to můj způsob, jsem zvyklý jednat uváženě a svoje jednání si vždy zdůvodnit a přijmout za něj plnou odpovědost. U policie to jinak nejde, tohle zaměstnání nemůže dělat člověk, který se neumí podřídit. Utíkal jsem před nimi z jediného důvodu a to z toho, že jsem se chtěl vyhnout fyzickému kontaktu, který bezpochyby hrozil zraněním, jehož rozsah nebylo možno předem odhadnout. Tomuto konfliktu jsem se tedy logicky bránil v takové intenzitě, jakou útok vedený proti mě vyžadoval.

Je mi zle, když si vzpomenu na kroky a jednání Svobodových. Postihla je bezesporu tragedie, na které se ale sami hodně aktivně přičinili. Dokonce se z ní nakonec snažili vytěžit, co se jen dá. Nejen okamžitou medializací, ale již po krátké době věděli, jaký má můj nemovitý majetek hodnotu a ined činili kroky, aby mě o něj mohli připravit. Jak si mohli být tak jistí, že celý spor dopadne v jejich prospěch nevím.
Bylo mi jich líto, potkala je nešťastná událost, jejich kroky a jednání jsem ale nechápal.
Své výpovědi Svobodovi neustále měnili, nemohli se nejprve vůbec shodnout, kdo na mě zaútočil jako první, neustále hledali nejaký scénář, aby jim do sebe zapadal.
Několikrát během procesu přivedli svědky, které si „vyrobili“, proti některým z nich bylo dokonce zahájeno trestní stíhání pro křivou výpověď.
S jedním z nich dokonce natočili reportáž, kterou odvysílali. CD s touto nahrávkou pak předložili při projednávání soudu s tím, že to je „štika“, v televizáckém slangu to znamená informace, zaručující jistý zisk… Svědek Dalecký v této reportáži tvrdil, že byl u soudní pitvy, u které bylo manipulováno s jejími výsledky v můj prospěch.
Z tohoto svědka se ale vyklubal bývalý zaměstnanec nemocnice, který byl propuštěn a stíhán za to, že okrádal mrtvé.. jsou to hodně nepříjemné vzpomínky.. Soudní lékař, který pitvu prováděl, ale jakoukoliv možnost, že by u pitvy mohl být přítomen kdokoliv jiný, než je stanoveno, ve své výpovědi jednoznačně vyloučil. Z průběhu pitvy se navíc vyhotovuje zvyukový záznam…

Průběh vyšetřování provázely však i důležité momenty v můj prospěch. Na základě shromážděných důkazů byl můj čin na návrh dozorujícího státního zástupce, tedy za dohledu Státního zastupitelství v Hradci Králové, překvalifikován z vraždy na zabití a následně jsem byl propuštěn z vazby a vyšetřován na svobodě.
Už to samo o sobě svědčilo o neustálých lžích, které TV Prima nebývale intenzívně šířila. Objektivita a zákonem zaručená presumpce neviny, takové věci pro „nezávislá“ média neznamenají vůbec nic, natož, aby je respektovala.

Podle informací doktora Teryngela, státní zástupce Vacek dokonce uvažoval o návrhu na zastavení trestního stíhání. Nakonec, vzhledem k publicitě případu, prý vedení státního zastupitelství rozhodlo, ať se“to nechá dojít k soudu, ten ať si to rozhodne“.

Pokusím se být stručný: Soudní projednávání měl na starosti krajský soud v Hradci Králové. Probíhalo celý týden za přítomnosti všech, včetně přísného dohledu důsledně nestranně vystupujícího státního zástupce pana Vacka, který byl po celou dobu přítomen u všech úkonů vyšetřování.
Soud nakonec rozhodl o mé nevině a zprostil mě obžaloby v plném rozsahu s odvoláním na nutnou sebeobranu.

Ještě před vynesením rozsudku státní zástupce Vacek na dotaz novinářů odpověděl, že podmíněný trest, popřípadě zproštění odpovídá názoru státního zastupitelství na tento případ a soudci jen sdělil, že si nechává lhůtu na odvolání. Pan doktor Teryngel nás informoval, že se to tak formálně dělá ve všech případech.

Od tohoto okamžiku, nastalo něco, co je důvodem, že Vás s mým případem podrobně seznamuji.

Následující děj shrnuji v bodech:

– Po cca 3 měsících bylo soudu překvapivě doručeno odvolání Státního zastupitelství.
– Odvolání podala státní zastupkyně Lenka Faltusová, jednalo se jen o tzv. blanketní odvolání s tím, že žádá o 14ti denní odklad, aby mohla nastudovat obsah spisu. Pan doktor Teryngel nám k tomu sdělil, že je to velmi neobvyklé a že se na tom shoduje s více odborníky, se kterými tento krok konzultoval. Když jsme mu sdělili, že se nám zdá, jako by odvolání na Státním zastupitelství nějakým způsobem prosadi, tak nám potvrdil, že to tak nejen podle něj vypadá…
– Při našem pozdějším dotazování co vedlo Státní zastupitelství k podání odvolání proti zprošťujícímu rozsudku, nám bylo na několikeré žádosti pouze sděleno, že „Vrchní státní zástupce doktor Hochman dospěl k závěru, že jsou dány zákonné podmínky k podání odvolání v můj neprospěch a s ohledem na opačný názor státního zástupce Vacka tak postupoval na základě vlastního rozhodnutí, které je v souladu s vnitřnními přepisy Státního zastupitelství“ s dodatkem, že „tím věc považuje za vyřízenou.“
– Podobně nám bylo odpovězeno i paní Michkovou z odboru trestního řízení z Prahy, která jen zopakovala, že pan doktor Hochman postupoval na základě objektivních okolností v dané věci. Bohužel, do dnešní chvíle se nám nepodařilo zjistit žádnou z uvedených objektivních okolností ani zákonnou podmínku, na základě které doktor Hochman rozhodl o podání odvolání Krajského státního zastupitelství proti rozsudku, kterým jsem byl zproštěn.
– Vzhledem k tomu, že po celou dobu Státní zastupitelství nemělo žádných připomínek ani k průběhu vyšetřování ani soudního projednávání, je pro nás velmi nepochopitelné následné odvolání, jenž je nám zdůvodňováno pouze neurčitými a nic neříkajícími formulacemi, jakoby státní zastupitelství mlžilo nějaké méně zákonné praktiky.
– Pan státní zástupce Vacek přitom po celou dobu u všeho byl a ví o celém případu i ty nejmenší podrobnosti. Proto kdyby zaznamenal nějakou zákonou vadu na vyšetřování nebo soudním projednávání, tak by zcela jistě nemohl před vynesením rozsudku hovořit o názorové shodě s podmíněným trastem či zprošťujícím rozsudkem.
– Případ dále projednal Vrchní soud v Praze a vrátil jej k opětovnému projednání zpět Krajskému soudu v Hradci Králové.
– Při následném projednávání soudem v Hradci Králové však bylo velmi nápadné jednání Lenky Faltusové, které ostře kontrastovalo s přísně nestranných vystupováním státního zástupce Vacka. Státní zástupkyně byla vždy obklopena hloučkem Svobodových a jejich obhájcem Jelínkem, z něhož se neustále ozýval hlasitý družný hovor a smích, který svědčil o panující pohodě, důvěrném přátelství a vzájemném porozumění. Měli jsme z toho smíšené dojmy, nikoliv však o nestrannosti paní Faltusové, mnohem silněji jsme vnímali podezření z možného protěžování a účelovosti jejího angažmá v mém případu.
– Krajský soud v Hradci Králové tentokrát vynesl rozsudek 2 roky podmíněně na dobu pěti let. Tedy stále v rámci původního názoru Státního zastupitelství.
– Státní zástupkyně Faltusová ihned sdělila, že se proti tomuto rozsudku odvolá.
– Vyvrcholením vývoje mého případu bylo soudní projednávání Vrchního soudu v Praze v odvolacím řízení. Předsedající soudce pan doktor Hodoušek nejdříve provedl formální výslechy tří svědků, kteří v podstatě potvrdili vše, co doposud vždy vypověděli.
– Soudce Hodoušek tak prezentoval uplatnění tzv. Vlastního dokazování, na základě kterého následně mohl vynést vlastní rozsudek, který může být odlišný od rozsudku soudu nižší instance a nemá odkladný účinek. Prakticky tak dojde ke zrušení rozsudku nalézacího soudu, které však není zákonem upraveno.
– Po přestávce na oběd vynesl soudce Hodoušek rozsudek, kterým mě uznal vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy a odsoudil mě k trestu odnětí svobody v délce trvání 15 let do věznice s ostrahou a povinnost úhrady nároků protistrany, jenž činí cca 2,7 milionu korun.
– Po následných zákonných pokusech, dovolání k nejvyššímu soudu a Ústavní stížnosti (obě zamítnuta), podal v můj prospěch Stížnost pan ministr Ropbert Pelikán. Tato ministerská stížnost přehledným způsobem dokumentuje průběh celého případu a označuje a poukazuje na konkrétní pochybení, ke terým došlo.
– Ze zoufalství jsem podal žádost o milost prezidentu republiky, kde jsem vše srozumitelně a jednoduše popsal a uvedl konkrétní důvody. Prezidentská kancelář zaslala sdělení, že se případem bude zabývat a předala jej k vyřešení na Ministerstvo spravedlnosti, do jehož kompetence řízení o prezidentské spadá, tedy na stejné Ministerstvo spravedlnosti, které již jednou v můj prospěch podalo zmíněnou Ministerskou stížnost.
– Z tohoto ministerstva přišlo následně rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení prezidentské milosti bez jakéhokoliv odůvodní, nebo sdělení. Podepsal jej pan doktor Kněžínek, ministr spravedlnosti, který v úřadě vystřídal pana Pelikána. Pro úplnost jen uvádím, že jsem po odchodu Ministra spravedlnosti pana Pelikána žádal ministra Kněžínka o to, aby i on po prostudování mého případu znovu podal ministerskou stížnost k Nejvyššímu soudu. Bylo mi sděleno, že ministerská stížnost již jednou byla ministerstvem spravedlnosti podána a že není vázána k osobě ministra. Pokud jsem to správně pochopil, ministerská stížnost vyjadřuje názor ministerstva jako instituce a tudíž na ni nemá vliv, kdo je ministrem. Nové podání ministerské stížnosti je sice teoreticky možné, ale vzhledem k tomu, že si ministerstvo vždy nechává oprávněnost jejího podání doporučit státním zastupitelství, není pravděpodobné, že by jeho vyjádření bylo kladné, neboť by tak doporučovalo stížnost ministerstva na svoji vlastní činnost…
– Vkládáme naději do prosazení opětovného podání ministerské stížnosti, jenž se snažíme mimo jiné odůvodnit i „Výzvou k přezkoumání postupu v trestním řízení z důvodu nesouhlasu se způsebem, jakým byl stanoven trest pro Pavla Koblížka“, kterou k dnešnímu dni podepsaly stovky občanů, včetně zástupců města Vysoké Mýto.

Svojí činnost tedy zakládáme na neustálém iniciování pokusů dobrat se nejen spravedlnosti, ale i odůvodnění a vysvětlení kroků justice, které přes veškerou snahu respektovat je, musíme zatím vnímat jako účelové, motivované, objednané, nebo jinak, než zákonnou cestou dosažené kroky, které mě měly dostat do vězení.

Jsem prakticky odsouzen, aniž by mi byla prokázána skutková podstata činu, za který si nyní odpykávám nespravedlivý trest.
Skutek, za který jsem vězněn, mi nebyl nikdy bezpochyby prokázán. Nebyl mi prokázán ani úmysl tento skutek vykonat. Kroky státního zastupitelství, které v jednom případě mé původní obvinění samo překvalivfikovalo a následně se proti tomuto kroku odvolalo signalizují, že způsobu mého odsouzení není v pořádku.

Vždy jsem vypověděl vše tak, jak to bylo, moji výpověď potvrzují i znalecké posudky, jenž obvykle tvoří pilíř důkazních materiálů.
Pan soudce Hodoušek však svůj rozsudek neodůvodnil žádným objektivním, faktickým nebo nezpochybnitelným důkazem. Výpovědi svědků v můj prospěch ignoroval, nebo bagatelizoval, stejně jako znalecké posudky, které jednoznačně potvrzují potvrzují mé výpovědi.
Pan soudce Hodoušek rozhodl jen na základě dedukce a připuštěním možností že něco mohlo být i jinak. Dokázal dokonce dojít k závěru, že jakýsi muž v modré bundě mohl být klidně i můj bratr Vlastimil Koblížek. Na této skutečnosti nakonec postavil svůj rozsudek o 15tiletém trestu…
Můj bratr ale pod přísahou vypověděl, že mému napadení přítomen nebyl a jeho přítomnost nepotvrdily ani výpovědi svědků ani jiné důkazy.
Pan doktor Hodoušek ale o jeho výpovědi v odůvodnění svého rozsudku doslova napsal:
„ Byť jde o výpověď, která v určitých směrech evidentně neobjasňuje věrohodně všechny skutečnosti, pak na druhou stranu přece svědek sám doznává, že na místě, a to v době střelby, v době poranění a usmrcení poškozených, byl. Svědek tuto skutečnost přímo neuvádí, ale významově to z jeho výpovědi vyplývá.“

Kde potom tedy je ono:
„In dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) je právní zásada, která stanovuje povinnost soudu rozhodovat ve prospěch obžalovaného, pokud o jeho vině existují pochybnosti, které nelze odstranit.” ?

Na základě výše uvedeného se nemohu smířit s tvrzením, že jsem vědomě někoho zavraždil a že mám přijmout trest za čin, který mně nebyl a ani nemohl být prokázán.
Je to absurdní skutečnost, že podle usnesení soudu jsem v současnosti ojedinělým vrahem, který útočil na svě oběti se slovy „nechte mě být“ a mé oběti se bránily hulákáním „stůj ty hajzle policajtskej, my tě sejmem“…

Prošel jsem si psychickým peklem. Uvědomuji si velmi dobře, kde jsem pochybil, co jsem měl a co neměl dělat.
Provinil jsem se proti zákazu řízení pod vlivem návykových látech, řídil jsem automobil, kterým jsme se na uvedenou akci přepravili.
Provinil jsem se také proti zákazu nošení zbraně pod vlivem návykové látky.
Tato má provinění projednal Okresní soud v Ústí nad Orlicí a uložil mě za ně příslušné tresty a postihy (zákaz řízení, ztráta oprávnění držení zbraně a finanční postihy)
Za tato svá provinění jsem svůj díl odpovědnosti s pokorou přijal a své závazky jsem začal ihned v rámci svých možností plnit zcela dobrovolně a samozřejmě.

Ve vězení nejsem společnosti nijak prospěšný, naopak pro ni znamenám výdaje, které se snažím v rámci možností snižovat. Jakmile mi to bylo umožněno, tak jsem začal s naprostou samozřejmostí pracovat.

Pro společnost nejsem ničím nebezpečný, není třeba mě izolovat a napravovat. Prostředí, v němž se nyní nalézám, ze mě zcela jistě neudělá lepšího člověka. Byl jsem zvyklý žít normální spořádaný život. Jsem spolehlivý, pracovitý, svědomitý a houževnatý. V tomto smyslu hovoří všechny posudky mých dosavadních zaměstnavatelů.

Pavel Koblížek

Více podrobností naleznete na www.pavelkoblizek.cz

Sdílej

POŽADUJEME PRÁVO A SPRAVEDLNOST NÁPRAVU STÁTNÍHO ZASTUPITELSTVÍ ODVOLÁNÍ NSZ PAVLA ZEMANA

Sdílejte tento příspěvek s vašimi přáteli. #ManifestIAV