Příběh ze života

Kategorie: Kauzy

Příběh ze života

V padesátých letech byl můj tatínek perzekuovaný a později dobu komentoval, Spravedlnosti zchromla ruka s váhami, zůstala jenom ta s mečem. Moje osobní zkušenost s obrozeným soudnictvím začala zkraje devadesátých let. Jednou navečer zvonění na dveře, tehdy ještě žila moje maminka, šla otevřít, slyším vítání a vybízení pojďte dál. Přišla totiž vnučka majitelky činžovního domu v Neklanově ulici na pražském Vyšehradě s tím, že dům se jí vrátil v restituci. Naše rodiny se dobře znaly, moji prarodiče bydleli v „Neklance“ od roku 1939. Majitelka byla válečná vdova, neměla na údržbu činžáku finance, tehdejší partaje se zapojily, skládaly se na přípojku plynu, zbudování prádelny a dalších potřebných oprav, vztahy s paní domácí byly zkrátka a dobře hezké. Moje maminka paní Renatu znala od dětství, a tak nás nenapadlo, že by nové poměry měly nabrat směr, který nabraly. Nová paní domácí totiž polovinu domu darovala svému manželovi, který začal předvádět peklo. V domě nás nechal bydlet do doby, po kterou probíhala rekonstrukce půdy, napojil se nám na plyn, elektřinu, prostě jsme se mu hodili. Maminka tenkrát marně bojovala s rakovinou, měla jsem jiné starosti než se hádat s domácím, resp. v jednom jsem protestovala – v přízemí byla za bolševika učebna lékařské fakulty UK Praha, ti vypadli první, domácí prostory pronajal tiskárně. Ofsetové, ofsetem se ale tisklo načerno, větralo se na chodbu, něco příšerného. Stížnosti na hygienu se míjely účinkem, kontrola přišla vždycky když se nepracovalo, copak já, byla jsem na tom relativně dobře, celý den v práci, mámě ale tekly nervy. Přestalo až když jsem napsala tehdejšímu panu starostovi městské části, že starosta je hezké české slovo, měl by se tedy podle všeho starat. Dopis mi tenkrát psala paní sekretářka, počítač byl jenom v sekretariátu, šly na ni mdloby, abych tohle napsala, že mě vyhodí z práce. Nevyhodili, tiskárna učebny vyklidila a přestěhovala se do garáží na dvoře, na dveře bez ostychu ceduli Ofsetový tisk. Nechala jsem být, hlavně že byl pokoj, pro další vývoj se ale moje nedůslednost ukázala jako rizikový faktor. Následně po ukončení rekonstrukce půdy, pan domácí tam zřídil ubytovnu, klasicky načerno, pošta doručila návrh na odsouhlasení výpovědi soudem. Na jednání jsme tehdy šly obě s mámou, maminka byla rozlítostněná, a tak se rozpovídala. Naštěstí ji paní soudkyně nechala mluvit, prasklo tak totiž, že se domácímu, resp. jeho advokátce podařilo propašovat k soudu návrh ve dvou různých zněních, nám přišel návrh, kde se mluvilo o bytu II kategorie, soudkyně měla na stole návrh se „čtyřkou“. Paní soudkyně už potřebovala maminku zkrátit, a tak říká, co naděláte se „čtyřkou“. Domácí měl totiž štěstí, v domě byly akorát tři další partaje, sehnal jim náhradní bydlení v obecních bytech, na nás se už prostě nedostalo. Pak byl roky klid, až po smrti mojí maminky domácí přišel s nabídkou bytu na Proseku. Jeli jsme se tam s klukem podívat, na místě pro změnu prasklo, že byt není domácích, nabízel nám tedy podnájem. Podnájem jsme odmítli, a tak přišel exekuční návrh na vystěhování. Následovaly roky soudů, nakonec jsme vyhráli, Městský soud v Praze vynesl rozsudek, že byt na Proseku není přiměřená náhrada, v Praze že je bytů dost, ať nám domácí najde slušnou dvojku. Pokoj ale nebyl, Městský soud totiž rozhodl bez nařízení jednání, domácí se dovolali, a tak se všechno vrátilo na začátek. Tiskárnu jsem popsala jako peklo, to pravé nás ale teprve čekalo – domácí začal byt zmenšovat, sebral sklep, garáž a začal psychickou válku, každý večer zvonění, těžko neotevřít domácímu, kdy už vypadneme. Po chodbě se promenoval majitel tiskárny s komentáři „ti by zasloužili nakopat“, kluk se bál jít vynést odpadky. Docela určitě se naskýtá podivení, proč jsme nechtěli vyklidit

pole. Měla jsem zaměstnání s pěkným příjmem, jsem vysloužilá rajťačka, kluk byl talent, měli jsme koně ustájené za Prahou, přes sezónu u chalupy, doma jsme proto vlastně v týdnu jenom přespávali a víkendy byli pryč. Dalším důvodem byla skutečnost, že regulované nájemné byla jediná výhoda, kterou jsem kdy měla. Díky nadstandardnímu příjmu jsem neměla nárok na rodinný přídavek ani jiné bonusy pro rodiny s dětmi, kluk měl navíc sirotčí důchod. A pak jsme jednou přijeli, kluk jde na záchod, vrací se s nepořízenou, záchod domácí vytloukl stropem bývalé učebny v přízemí. A tak jsme následně věc přeci jenom vzdali. Napsala jsem soudu, že se stěhujeme dobrovolně, soud odpověděl, že zakládá do spisu, na dalším se mám dohodnout s domácími. A tehdy jsem udělala tu největší chybu – domácí mi neotvírali a exekutorka mi poslala pokyn, ať neřeším přes domácí, že jejich úřad bude asistovat a všechno zařídí. Neměla jsem klíče od Varnsdorfské ani nájemní smlouvu, stěhováky objednané, a tak jsem neprotestovala. Obrovská chyba, nechat se stěhovat exekučně bez nájemní smlouvy. Jak se následně ukázalo, napasovali na mě judikát, kdy stěhovali nějakou sociálně slabší rodinu, kterou pak žalovali o bezdůvodné obohacení. Omlouvá mě jenom skutečnost, že soud schválil náhradní byt s tím, že předložená nájemní smlouva byla za nájemné ve výši tehdy regulovaného, které soud označil za správné a domácí byt ve Varnsdorfské v mezidobí koupili. Trestuhodně jsem ale opět podcenila situaci, nechala se vmanévrovat do stěhování exekutorem, a sama tak naběhnout vyspekulovanému podrazu. Stěhování byl zážitek, ani exekutorský úředník neměl klíče od domu, na místě se zjistilo, že se do bytu vejde polovina nábytku (exekutorka odmítla moji žádost jít si byt prohlédnout se stěhováky předem), narychlo jsme se na ulici rozhodovali co odvézt do sběrného dvora. Nesvolení k prohlídce bytu mělo dobrý důvod, fungovaly jenom dvě zásuvky, záchod protékal hotový vodopád, vana v koupelně odporná, lino na podlaze odloupané, prostě panelová byt, kde se čtyřicet let na nic nesáhlo. Věděli jsme, že v bytě strávíme takové dva roky, kluk se už vyprofiloval jako živnostník, bylo jasné, že bude zemědělec na svém, a tak jsme zase všechno nechali být, opravili záchod, nechali opravit elektriku atd. atd., režim jsme měli pořád stejný, v bytě akorát přespat, víkendy pryč, stalo se, ale zase šlo vydržet.

Pak přišla první žaloba o bezdůvodné obohacení. Vyjela jsem k nařízenému jednání, docela v klidu, protože to byl nesmysl, všechny proběhlé soudy přeci hovořily pro naši věc. Jela jsem MHD, před náměstím Míru bouračka. Měla jsem sice časovou rezervu, vystoupila proto a zavolala taxi, raději jsem ale poslala textovou zprávu na telefon domácího a jeho advokátky, že možná budu mít zdržení, ale jsem na cestě. Než jsem našla soudní síň, skutečně jsem se zpozdila, vcházela jsem do dveří čtrnáct minut po začátku jednání. Dodnes vidím zklamání žalobců, co ale horší, i zklamání paní soudkyně. Ta si už ostatně sundávala talár a uvítala mě slovy: omluva se neposílá advokátovi, musí se volat soudu, máte smůlu, byl vynesený rozsudek pro zmeškání. A pěkně se sama pro sebe nahlas ujišťovala, že odvolat se v takovém případě nejde. Mě to tenkrát tak strašlivě zklamalo, že jsem k soudu poslala divadelní hru o proběhlém jednání a napsala, že jednání paní soudkyně považuji za ztrátu profesionální hrdosti a mrhání darem inteligence, kterého se jí jako soudkyni bezesporu dostalo. K mému překvapení zabralo, soud rozsudek pro zmeškání přehodnotil. Vítězství ovšem bylo Pyrrhovo jako vyšité, dál už mi dával soud jenom za vyučenou. Musela bych popsat další stránky, bylo by ale o stejném, a tak jenom dva zážitky za všechny: soud mě obeslal výzvou k vyjádření k další žalobě o bezdůvodné obohacení (žalobci si výsledkem vůbec nebyli jistí, žaloby rozkouskovali a zkoušeli postupně),

tedy v obálce byla výzva, na obálce pak údaj, že posílají výzvu a současně předvolání k jednání. Předvolání však chybělo, kdybych si obálku nepročetla, o jednání bych nevěděla a proti dalšímu rozsudku pro zmeškání by už obrana nepomohla. A druhý zážitek, soudkyně konstatovala, že spis, na který jsem se odvolávala, se nepodařilo dohledat. Sama jsem po něm pátrala, ležel v archivu, když se tedy našel, soudkyně vyhodnotila, že už není potřeba.

Ale konečně ke znaleckým posudkům, znalci skutečně ukázali, že zařídit jde úplně všechno. Znalec odmítl ohledat byt v Neklanově ulici a odůvodnil, že je již zrekonstruovaný. Znalecký posudek na nájemné pro bezdůvodné obohacení v bytě bez záchodu a koupelny byl totiž srovnatelný s rezidencí na Vinohradech. Namítala jsem, že byt neměl ani záchod, aby se uskutečnila prohlídka. Vůbec mě nenapadlo, že by si troufl lhát. Náhodou, když jsem časem jela do Prahy na hrob, jsem z nostalgie prošla Vyšehrad a dolů na Výtoň na tramvaj. Koukám na dům, okna zaprášená, žaluzie spuštěná jako před roky, kdy jsme se stěhovali, mluvím se známým z vedlejšího domu, byt ani dům se nerekonstruoval. Pozemek s chalupou, kde teď bydlíme, další znalec naopak krutě podhodnotil, toho si soud všiml a stanovil revizního znalce. Pan revizní znalec původního nepodtrhl, mně tvrdil, že ho nezajímá stavení ale pozemek, a pak do posudku napsal lež, že jsem ho do stavení nepustila. Soud už pak rezignoval, od stolu přihodil dalších sto tisíc, aby se neřeklo.

Korunu všemu dalo insolvenční řízení, na stará kolena jsem totiž úřednice, v Lípě se na odloučeném pracoviště ÚZSVM uvolnilo místo, nastoupila jsem do právního odboru. Kolegové mě přesvědčili, ať se pokusím o insolvenci, že by se tak konečně někdo mohl zabývat alespoň podrazy se znaleckými posudky. Pan insolvenční správce byl zprvu nakloněn mému záměru neuznat pohledávky bývalých domácích a exekutorky a domáhat se náhrady škody. Nejspíš si ze mě utahoval, protože pohledávku bývalých domácích uznal dvakrát (tu samou pohledávku totiž přihlásili dvakrát, soud naštěstí opravil) a nakonec se k exekutorce přidal, dokonce doporučil prodej mého podílu na nemovitosti, za podivných souvislostí, původní pohledávka nedosahovala ani 30ti tisíc, soud proto až po více než roce uznal dalších pět tisíc, aby prodej prošel.

Závěr je ten, že svoboda je doopravdy poznaná nutnost. Kdyby se alespoň jednalo o elegantní podrazy, kdy bych musela uznat, že jsem naivní husa a prostě jsem naletěla. Tohle je ale trapné sekundování vykonstruovanému plánu jak se přiživit, zavírání očí nad zlodějnou.

Sdílej

POŽADUJEME PRÁVO A SPRAVEDLNOST NÁPRAVU STÁTNÍHO ZASTUPITELSTVÍ ODVOLÁNÍ NSZ PAVLA ZEMANA

Sdílejte tento příspěvek s vašimi přáteli. #ManifestIAV